Člověk se často utápí ve svých vlastních starostech. A ještě častěji se utápí ve svých vykonstruovaných představách, co by se mu mohlo stát kdyby. To potká čas od času každého z nás. A tak se zbytečně trápíme věcmi, které se s největší pravděpodobností ani nikdy nestanou. Ale my máme potřebu se s nimi i přesto zaobírat. Čím více je naše země „pokroková“, tím větší máme potřebu se zaobírat svou budoucností, a to mnohdy i hodně dlouho dopředu, a také i starostmi, které jsou vlastně naprosto zbytečné. Čím jsou lidé chudší, tím jsou více spjatí se zemí a tím více řeší důležitější věci.
A existují i tací, co nemají co jíst, a co neví, co jim přinese zítřek, a přesto je to netrápí. Oni totiž věří v dobro, věří v to, že se naplní, co je jim určeno, a na tom samotný člověk nic nezmění. Nemá tedy ani nejmenší cenu, plnit si hlavu hloupostmi, tím spíše, když máme možnost mít se na světě tak dobře a žít šťastný život bez bídy a nouze. A takových lidí není na světě věru mnoho.
Ovšem nezáleží na tom, jak se na světě máme, ale čemu věříme. A kdo věří v ni, ten se nemusí trápit, jak dojde k cíli. Ať se zde na Zemi bude mít jakkoli, stejně dojde tam, kam všichni ostatní. I ti chudí i ti bohatí míří ke stejnému cíli a pranic nezáleží, čeho v životě dosáhneme. Všechny duše nakonec splynou v harmonii, v nekonečném štěstí. Ovšem až poté, co po nás bohyně Kálí šlehne svým ohnivým pohledem, poté, co nás na prach spálí její žár a smete nás z povrchu zemského. Ale je zbytečné se bát. Mnohem lepší je těšit se na její příchod a vítat ji s radostí, neboť ona je bránou k té nejlepší budoucnosti, bránou k nekonečnému štěstí a míru.